William Shakespeare - Sonety (11 - 20)

13. března 2009 v 17:34 | Bea-chan |  Nezaradené


11
Jak rychle povadneš, tak rychle budeš tady
zase růst v jednom z tvých, kterým jsi žživot dal,
a onu svěží krev, kterou jsi půjčil mladý,
budeš smět nazvat svou, aniž bys sám zestaral.
V tom ležží moudrost a krása, ježž věčně vzkvétá;
zbytek je bláhovost a stáří se zmarem:
být kažždý jako ty, byl by to konec světa,
za jeden lidský věk by zpustla celá zem.
Ti, které Příroda k tvoření nestvořila
zlí, hrubí, ohyzdní, ať zajdou neplodně:
hleď, oč víc dává těm, které líp obdařila;
chovej ten úrodný její dar úrodně.
Tys její pečetí, kterou si vyřezala,
aby ses otiskl, ne aby sazba stála.

12
Kdyžž slyšším v noci zvon zvolna čas odbíjet
a vidím jasný den, jak hasne v hrůzných tmách,
když hledím na jaře, jak vadne vonný květ,
když v temných vrkočích zřím stříbroššedý prach,
když vidím holý strom a pozoruji pád
listí, ježž dávalo stín stádům na lukách,
když vidím zeleň žloutnout a zvolna zrát
a potom ve snopech ležžet jak na márách,
tu na tvou krásu se vžždy se sama sebe ptám,
vžždyť mus횹 projít t鞾 spoušští, jižž hrozí čas,
vžždyť každý půvab se posléze zradí sám
a zmírá mezitím, co jiný vzkvétá zas.
A nikdo nemůžže srp Času odvrátit,
jen v dětech můžžeš mu navzdor -– ač mrtev - žžít.

13
Ach, kdybyste byl svůj! Jenomžže vy, m;uj milý,
jste vy jen pro ten čas, dokud jste ješště tu:
myslete na konec, na tu vžždy blízkou chvíli,
a dejte jinému svou drahou podobu.
Potom ta spanilost, teď daná v léno vám,
přejde i na dalšší a vy tak jako kdysi
budete zas vy, třebas užž pochován,
až bude zde vṚ syn dál nosit vašše rysy.
Kdo nechá takový krásný dům zřítit se,
můžže-li od něho péče jak pevná hráz
odvrátit drsné dny zimy a vichřice,
tím i vzteklou smrt a její věčný mráz?
Jen ten, kdo mrhá vším! Míval jste otce přec:
dovolte, ať vᚹ syn smí říci stejnou věc!

14
Nemám své poznání z hvězd, ježž se v nebi třpytí,
a přesto dovedu věštit jak astrolog –
i kdyžž ne šštěstí či nešštěstí v lidském žžití,
i kdyžž ne hlad či mor, dobrý či ššpatný rok.
Neumím pŕedvídat spád příštích okamžiků
a předpovídat v nich hrom, vír, déšťš a sníh,
anebo zase číst úspěchy panovníků
z nesčetných znamení, jež najdu na nebesích.
Já mám své poznání jenom z tvých očí, pane,
to jsou mé stálice, ve kterých jasně čtu,
žže krása s věrností zde vzkvétat nepřestane,
jestli nám po sobě zanechᚠnáhradu.
Jinak ti předvídám pro vššechny příští časy:
„Tvůj skon je smrt a zmar i věrnosti a krásy!“
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

sčítanie ľudu

-klik-

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama