Srpen 2011

Údolí neklidu Edgar Allan Poe

20. srpna 2011 v 12:33 | Bea-chan

Kdys vál dolem smavý klid,
lid tu dávno přestal žít;
když odtáhl války vést,
svěřil vlídným očím hvězd
ze svých azurových věží
ať každou noc květy střeží,
v kterých líně rozvalen
slunce jas plál den co den.
Nyní poutník v pohnutí
vidí chvat a plynutí.
Nic tu není bez hnutí -
nic, jen vzduch tkví tíhou svou
nad magickou samotou.
Ach, vánek usnul ve větvích,
chvějí se však, jak v hloubkách svých
moře kol Hebrid mlhavých!
Ach, vítr v mračna nezavál,
a přec jdou siným nebem v dál
od rána k noci jako val
nad fialkami, které tady
leží jak očí myriády,
nad liliemi, jež se vlní
a slzí na hrob plný trní.

Vlní se: - z jejich vonných vršků
setřásá věčná rosa spršku.
A slzí: - z jejich něžných stvolů
klouzají slzné kapky dolů.

Sonet 66 William Shakespeare

20. srpna 2011 v 12:30 | Bea-chan
Znaven tím vším, já chci jen smrt a klid,
jen nevidět, jak žebrá poctivec,
jak pýchou dme se pouhý parazit,
jak pokřiví se každá čistá věc,
jak trapně září pozlátko všech poct,
jak dívčí cudnost brutálně rve chtíč,
jak sprostota se sápe na slušnost,
jak blbost na schopné si bere bič,
jak umění je pořád služkou mocných,
jak hloupost zpupně chytrým poroučí,
jak prostá pravda je všem prostě pro smích,
jak zlo se dobru chechtá do očí.
Znaven tím vším, já umřel bych tak rád,
jen nemuset tu tebe zanechat.

Sonet 28 William Shakespeare

20. srpna 2011 v 12:28 | Bea-chan
Jak najít klid, to věru nevím,
když klidný spánek byl mi odepřen,
od denních útrap noc mi neuleví,
den vraždí noc a noc zas vraždí den.
Dojemně však si padnou do noty,
když na skřipec mne začnou napínat:
za tebou štvu se ve dne - a co ty? -
jsi pořád dál - a pak mám v noci spát!
Podívej, říkám dni, jak krásou září,
ten rozjasní i nejchmurnější nebe,
a noci ptám se, proč se černě tváří,
když místo zlatých hvězd má přece tebe.
Den každý den mě čím dál víc jen kruší,
noc každou noc chce utýrat mou duši.

Slnko zapadá

6. srpna 2011 v 20:42 | Bea-chan |  moja maličkosť
Vychutnávam.
Vychutnávam samotu pri západe slnka.
Vychutnávam slastné pohladenie ticha.
Vychutnávam horké slzy odmietnutia.

Len orchester matky prírody
mi do ucha vyhráva svoje symfónie.
A omamná vôňa trávy
ma v nose šteklí na rozveselenie.

Ostávam však sama.
Sama pri pohľade na lúče posledné.
Ostávam sama.
Kým mesiac zas oblaky nepretne.