Údolí neklidu Edgar Allan Poe

20. srpna 2011 v 12:33 | Bea-chan

Kdys vál dolem smavý klid,
lid tu dávno přestal žít;
když odtáhl války vést,
svěřil vlídným očím hvězd
ze svých azurových věží
ať každou noc květy střeží,
v kterých líně rozvalen
slunce jas plál den co den.
Nyní poutník v pohnutí
vidí chvat a plynutí.
Nic tu není bez hnutí -
nic, jen vzduch tkví tíhou svou
nad magickou samotou.
Ach, vánek usnul ve větvích,
chvějí se však, jak v hloubkách svých
moře kol Hebrid mlhavých!
Ach, vítr v mračna nezavál,
a přec jdou siným nebem v dál
od rána k noci jako val
nad fialkami, které tady
leží jak očí myriády,
nad liliemi, jež se vlní
a slzí na hrob plný trní.

Vlní se: - z jejich vonných vršků
setřásá věčná rosa spršku.
A slzí: - z jejich něžných stvolů
klouzají slzné kapky dolů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama